Jméno Jana Vochoče (8. 5. 1865 – 20. 3. 1920) nikterak nevyčnívá z významných artebibliografií či uměleckých bibliofilií. Spletitá životní malířova pouť je nerozlučně spjata sice s Prahou, nicméně jeho stopy nalezneme i na Balkáně, či v Mnichově a Paříži.

Vochoč studoval na pražské výtvarné akademii, od roku 1883 v Mnichově – zde patřil k prvním žákům prof. Nicolaose Gyzise na tamější Akademie der bildenden Künste. Následovala nelehká životní zkušenost na bulharském a řeckém území, dostal se dokonce až na dosud uzavřenou mnišskou komunitu hory Athos. Zde sice přijal mnišskou kutnu, ale především maloval a jeho rozměrná plátna z athoských klášterů byla posléze vystavena na jeho as největší autorské výstavě v pražském Národním domě na (Královských) Vinohradech v roce 1901.

Jan Vochoč byl velmi zručný portrétista i krajinář. Během mnichovských studií vycházel z akademického realismu i realistického pojetí krajiny a díky své zručnosti prý působil i v dílnách svých profesorů, či jako kopista. Velice přátelský vztah měl právě již od mnichovských studií s Alfonsem Muchou, s nímž posléze spolupracuje v Paříži, a s tzv. pařížskou kolonií. Zásadní vliv mělo na něj právě pařížské umělecké prostředí a hlavně oscilující neoimpresionismus a jako jeden z mála českých malířů vykročil i na cestu blízkou pointilismu. 

Výstavní projekt Vochočových děl, ale i ukázek z dokumentů a varií osobní povahy, vč. děl Vochočových přátel – malířů a kolegů z mnichovského spolku Škréta, zahrnuje jak zápůjčky od soukromých sběratelů, tak i z významných českých a moravských galerií, včetně liberecké.