Rakouský dramatik Thomas Bernhard v Síle zvyku sarkasticky reflektuje uměleckou touhu po absolutní dokonalosti.

Stárnoucí cirkusový ředitel Caribaldi si egoisticky usmyslí, že se svými artisty nazkouší obtížný kvintet Franze Schuberta Pstruh. Proto se už dvaadvacet let snaží přinutit Žongléra, Krotitele, Vnučku a Klauna, kteří nemají k hudbě absolutně žádný vztah, aby se naučili hrát na hudební nástroje a společně koncertovali. Hra má svou komikou blízko k frašce, ale můžeme ji vnímat i jako vydařenou klauniádu či filmovou grotesku.

Caribaldi místy působí jako psychopatické monstrum, kterým nejspíš je (jako každý opravdový umělec), ale zároveň je hoden i našeho soucitu, protože si s tragikomickou urputností odmítá připustit, že velké umění je ze svých výšin vždy sráženo přízemní banalitou reality, v níž je nám dáno žít. Tuto velkou pravdu naprosto ignoruje a tak nějak si lže do vlastní kapsy, že to tak nějak půjde.