V Olomouci se zhruba od druhé poloviny 16. století začal zvyšovat počet lékáren, což souviselo s rostoucí hospodářskou prosperitou města. Většinou se nacházely v oblasti Horního náměstí a přilehlých ulic. Nejdelší kontinuální vývoj si zachovala Krajinská lékárna na Horním náměstí č. p. 10.

Oficiální část lékárny, kam vstupovali zákazníci, se nazývala oficína a mívala reprezentativní vzhled. Oficína bývala vesměs tvořena vysokými regály, v jejichž spodní části bývaly šuplíky a pracovním stolem. V regálech se nacházely nádoby s léčivými přípravky (tzv. stojatky, masťovky), na stole většinou stávaly váhy. Mimo oficínu tvořily zázemí lékárníků další prostory: laboratoř, kde se léky vyráběly, dále tzv. materiálka, což byla místnost, kde se uchovávala vzácnější léčiva a sklad, který býval nejčastěji v chladných, sklepních prostorách domu.

Naopak nejvyšší část domu, půda či podkroví sloužily k sušení a skladování bylin a většinou k tomu bývala přímo určená část, tzv. herbárium. Tato část nebývala veřejnosti přístupná a bývala zařízená zejména prakticky. Doporučovalo se mít zde dlouhé šuplíky pro uložení bylin a tyto pak mít abecedně označené. Pozdně barokní herbárium z olomoucké Krajinské lékárny bylo vyrobeno na míru pro jednu z podkrovních místností domu na Horním náměstí č. p. 10. V tomto domě provozovala lékárenskou živnost od roku 1778 po několik generací rodina Schrötterova. Unikátnost olomouckého herbária spočívá v jeho kompletní zachovalosti včetně pracovního stolu.