Giacomo Puccini po dokončení své druhé opery Edgar v roce 1889 hledal námět pro další jevištní dílo. Shodou okolností navštívil v Teatro Filodrammatici činoherní představení tragédie Tosca tehdy módního dramatika Victoriena Sardoua.

V hlavní roli jako host excelovala heroina tehdejšího světového divadla, Sarah Bernhardtová. Pucciniho představení uchvátilo především díky Bernhardtové a předloha pro další operu byla na světě. O Toscu měl zájem i stárnoucí Verdi, a především Albert Francchetti, což Pucciniho utvrdilo ve správnosti volby. V roce 1900 v Miláně pak měla premiéru jedna z nejslavnějších a neuváděnějších oper světa. Je pokládána za první Mistrovu veristickou operu. Operu, která se nebojí naturalismů, šetří slovy, ale nikoli city a emocemi, které jsou až krajně vyhrocené.

Hlavní postavou opery je pěvkyně Floria Tosca. Vášnivá, smyslná, krásná, žárlivá, milující, hysterická. Extrémní osobnost, která na pozadí politických intrik doby napoleonské prožívá zničující a sebezničující milostné drama, které už 125 let dráždí diváky i tvůrce. Postava Toscy byla (a je) parádní rolí všech světových dramatických sopranistek. Ve zmiňované roli dobyly Metropolitní operu v New Yorku kupříkladu Eva Urbanová či Ema Destinnová, která uchvátila i samotného Pucciniho.