Josef Šíma (1891–1971) se do výstavních síní Západočeské galerie vrací po téměř šedesáti letech.

Odkazem na jeho první výstavu jsou v té současné návrhy k vitrážím ze šedesátých let, které představují i jakousi časovou spojnici s malířovými začátky ve Francii. Tehdy se ocitl v jiném světě a jeho tvorba začala reagovat na nové vizuální a myšlenkové stimuly.

Šíma se však nepřipojil k žádnému z tehdy dominantních proudů – vždy je nějakým způsobem překračoval. Bez zábran slučoval avantgardu s tradicí, formální výtvarné experimenty s literárními odkazy či filozofickými myšlenkami, konkrétní vidění věcí s univerzálními otázkami, vážné umění s banalitou a humorem.

Název výstavy – Mezisvěty – proto odkazuje ke střetům a prolínání různých oblastí v Šímově tvorbě: v první řadě proměnily malířův výtvarný jazyk podněty mezinárodní umělecké komunity Paříže (zejména Max Ernst, Piet Mondrian, Giorgio de Chirico, Georges Ribemont-Dessaignes, Pierre Jean Jouve); k tomu se přidaly dadaistické impulsy propojené s populární kulturou, a zejména exkursy do světa poezie.

Ty byly podpořeny nejen inspirujícím přátelstvím s básníky, ale také teoretickými úvahami na téma struktury básnického jazyka, o níž Šíma hovoříval s lingvistou Romanem Jakobsonem při svých návštěvách Prahy. Navíc z druhé strany nabídly, jak ukazuje publikace k výstavě, lákavou možnost jiných cest při pozorování, srovnávání a interpretacích Šímových děl.

Kromě zásadních Šímových obrazů a kreseb výstava výběrově připomene ve vzájemném dialogu také další osobnosti tehdejší české i zahraniční výtvarné scény (jsou to např. Jindřich Štyrský, Jan Zrzavý, František Kupka, Max Ernst, Giorgio de Chirico).