Pojmenovat hudbu Jablkoně dokázal až hudební kritik a publicista Jiří Černý když napsal: Je to něco mezi Bachem a divošskou hudbou.

Několik tisíc vystoupení doma i v zahraničí, víc než dvě desítky alb plných autorských písniček, spolupráce s mnoha muzikanty, orchestry včetně těch symfonických, s filmaři, divadelníky... Ale také nekonečné kilometry, pár bouraček a odepsaných aut, tu a tam nějaká ta „ponorka“, smutky i radosti. To všechno a mnoho dalšího se stalo a uložilo do vzpomínek, ale my se teď přesuneme do času, který teprve přichází.

V současném složení je pamětníkem prvních krůčků pouze Michal Němec, ostatní postupně přicházeli a odcházeli, takže Jablkoň pomalu stárla a zároveň mládla až do „zralé“, trochu folkové, možná folkrockové, ale třeba i jiné, v každém případě nezaměnitelné přítomnosti.