Tvorba Dana Nguyena je organický tichý proces, který působí, že se děje skoro mimochodem. Plnohodnotná plocha vzniká syntézou několika různých materiálů a technik jsoucích ve vzájemné symbióze a toleranci. Ta spočívá v solidárním gestu redukce již vytvořeného prořezáváním, trháním, překrýváním.

Při tom všem je důležitá změna, práce s časem jako zdrojem nového pohledu na již usazený obraz a jeho následná další transformace. Díla připomínají asambláže, koláže, patchworky. Objevují se v nich souvislé strojopisné texty, někdy jen písmena, písmo nečitelné, kresba i grafika (linoryty, monotypy), vše sešité v jeden funkční celek.

Dan si jako samouk vypěstoval intuitivní styl práce, ve kterém se vše ovlivňuje, a nic nevzniká dvakrát. Každý spontánně nalezený materiál je nová příležitost k objevení dalšího přístupu v tvorbě. Díky používání přírodnin jako jsou květy a listy se výsledná podoba díla kontinuálně mění a někdy dokonce zcela zaniká.