Sociální fotografie se v dějinách české fotografie nejčastěji spojuje se světovou hospodářskou krizí třicátých let 20. století. Věnoval se jí i rodák z východoslovenského městečka Krompachy Tibor Honty (1907–1968), jemuž je zasvěcena poslední výstava tohoto roku v Galerii Josefa Sudka provozované Uměleckoprůmyslovým museem v Praze.

Tibor Honty začal fotografovat ve 30. letech. Roku 1935 na výstavě francouzského sochařství objevil své celoživotní téma, fotografické snímání sochařských děl domácích i zahraničních autorů se pak na desetiletí stalo jeho nejuznávanější činností. Ve stejné době se ale věnoval rovněž sociálně laděné fotografii.

V průběhu třicátých let a na začátku války vytvářel snímky z nouzových kolonií, zachycoval život na vltavské navigaci a opakovaně se vracel k tématu poutí, cirkusů a „světských“ kolem nich. Zvláštní pozornost pak věnoval dětem, nuzným postavičkám u maringotek a střelnic, ale i opičkám a psům, průvodcům těchto věčných poutníků. Tyto fotografie jsou atmosférou blízké italskému filmového neorealismu čtyřicátých let, některé z nich pak autor zařadil do cyklu Maringotky (1940–1958).

„Tibor Honty trpělivě a beze spěchu zachycoval smutný život v oprýskaných kulisách světa. Karel Teige už roku 1948 jeho tvorbu v příspěvku Cesty československé fotografie v časopise Blok charakterizoval jako melancholický lyrismus,“ říká Jan Mlčoch, kurátor výstavy.