Bezuzdná ctižádost, nezřízená touha po moci a záhadné věštby, to jsou ingredience psychologického operního dramatu, v němž poprvé došlo k unikátnímu spojení tvorby Williama Shakespeara a Giuseppa Verdiho.

Giuseppe Verdi patřil po celý svůj život k velkým obdivovatelům slavného alžbětinského dramatika Williama Shakespeara. Když v létě 1846 hledal námět pro svou desátou operu, vybral si posléze jeho tragédi Macbeth.

Jako bytostný operní dramatik dobře poznal, kolik možností mu příběh o korumpující síle moci nabízí. V této opeře Verdi zahájil cestu k hudebnímu dramatu, v němž zpěv odráží psychologii a vnitřní pocity postav a v němž je dramatický obsah mnohem důležitější než belcanto neboli "krásný zpěv".