Labutí jezero je úhelným kamenem, je ikonickou výzvou, ryzí krásou. Patří k nejslavnějším klasickým baletním titulům, spolu s Čajkovského hudbou tvoří milník na cestě k dokonalému uměleckému tvaru.

Zvolí Princ Siegfried lásku, dodrží přísahu své milované bílé labutí princezně? Nebo na svou Odettu zapomene a zvolí povinnost vůči svému postavení, vždyť cizí princezny jsou tak krásné! A co teprve uhrančivá černá labuť Odilie, která spolu s čarodějem Rotbartem okouzlí jeho mysl. Ačkoliv se zdá, že vyprávíme příběh o lásce, jde tu především o duši. Verze Johna Cranka je vytvořena v úctě k tradičnímu pojetí, nicméně s puncem jeho dramatického talentu a ojedinělým smyslem pro vystižení podstaty baletu.

Navíc je to právě Národní divadlo, které v historii tohoto díla zaujímá důležité postavení. Prvním choreografem Labutího jezera roku 1877 v Moskvě byl Čech Václav Reisinger (byl to také historicky první šéf Baletu ND) a taktéž českému choreografovi Augustinu Bergrovi se dostalo mimořádné cti, když Čajkovskij při zhlédnutí 2. jednání Labutího jezera v Praze v roce 1888 poznamenal, že prožil „minutu absolutního štěstí“.