Pygmalion je původně postava z antické mytologie. Sochař, který vytvořil sochu Afrodíté ze slonoviny a do svého díla se zamiloval. Bohyně pak vyslyšela jeho prosby a sochu oživila. Nejslavnějším zpracováním tohoto námětu je určitě divadelní hra George Bernarda Shawa.

Někomu by se mohlo zdát, že příběh květinářky Lízy Doolittlové a profesora fonetiky Higginse poněkud připomíná pohádku o Popelce - muž z vysoké společnosti stvoří z obyčejné holky dámu. Slavná muzikálová verze My Fair Lady se této možnosti chopila dokonale.

Shaw ovšem setrvale proti této romantizující verzi příběhu protestoval. On přece pojmenoval svou hru Pygmalion, a to byl sochař krajně narcistní povahy, neschopný navázat kontakt, který si stvoří sochu - ženu k obrazu svému. Shaw byl skvostný ironik: muž učí ženu mluvit, ale hovořit s ní nedokáže. Byl i dosti drsný provokatér, bavilo ho pobuřovat, nechal Lízu dokonce vyjadřovat se velmi vulgárně - to bylo na viktoriánské scéně naprosto skandální, takové to tehdy bývaly časy.

Inscenace Michala Langa přibližuje Lízu současnému českému divákovi, její prostý původ zosobňuje severomoravský dialekt (typický pro jednu z někdejších klíčových oblastí těžkého průmyslu u nás). Klasické dílo aktualizuje také nejedním odkazem na estetiku steampunku, a to nejen ve scénografii, kostýmech a rekvizitách.