Večer tříkrálový je bezesporu jednou z nejhravějších Shakespearových komedií. Typické atributy alžbětinského divadla, jako například záměna identických dvojčat, převleky, motiv ztroskotání či napálený milovník, jsou zde seskládány do neopakovatelně půvabné výpovědi o nevyzpytatelnosti lásky, která často postrádá logiku a řídí se vlastními zákony.

Najdeme zde hned několik dějových linek, které se vzájemně proplétají. Ta hlavní je poměrně jednoduchá - hudbymilovný vévoda Orsino se opájí svou bolestnou zamilovaností k hraběnce Olivii, ale z lásky se jí vyznává prostřednictvím svého posla. Hraběnka Olivie, která se v zármutku po smrti otce a bratra zřekla na sedm let mužů, vévodu odmítá, ale do jeho nového posla se ihned bláznivě zamiluje.

Ani jeden z nich však netuší, že tím poslem je žena, zachráněná trosečnice Viola, zamilovaná do vévody a současně odolávající milostným útokům hraběnky, své sokyně. Pointa celého příběhu je překvapivá, a nese se zcela v duchu renesančních divadelních konvencí.

V kontrastu k romantickému pásmu hry se rozvíjí burleskní příběh dalšího nápadníka hraběnky Olivie, rytíře André Chabruse, roztomilého trouby, který však místo námluv tráví většinu času nasáváním vína s kumpánem Tobiášem. Z opilecké party, jejímž vůdčím duchem je rázná a moudrá komorná Marie, vzejde nápad pomstít se za ústrky správci domácnosti, panu Malvoliovi, prototypu namyšleného pokryteckého hlupáka s mocenskými ambicemi.

Důležitou roli v celé hře pak hraje Šašek, smutný klaun, který volně prochází dějem, a jak už to u Shakespeara bývá, s licencí svého povolání říká všem pravdu do očí a ukazuje jim, jací ve skutečnosti jsou. Jen ti nejhloupější se proto na něho zlobí, ostatní ho ke své škodě neberou vážně.