Beseder Gallery zahájila na počátku roku pozoruhodný výstavní cyklus, který klade důraz na mezigenerační dialog. Společná výstava Jaroslav Fišer – Ondřej Přibyl – Matyáš Páleníček představuje také společné téma krajiny – konkrétně krajiny současnosti, poznamenané antropocénem a civilizačními otisky lidské činnosti.

Jaroslav Fišer glosuje proměnu české krajiny pod tlakem našich přání, podnikatelských vizí a konzumních představ. Vzniká tak prostor plný baudrillardovských simulací – obrazů krajiny, která se nám mění před očima, často do podoby kýčovitých napodobenin: kovbojských městeček, dinosaurů, šmoulích vesniček či jiných popkulturních kuriozit. Skutečná krajina je těmito „maskami“ vytlačována a ztrácí možnost se bránit. Výsledkem je prostředí, jehož reálná identita zvolna mizí ve prospěch iluzivního světa náhražek.

Ondřej Přibyl ve své tvorbě nachází oporu v historické technice daguerrotypie, s níž dlouhodobě pracuje. Jeho fascinace tímto médiem staví do kontrastu moderní otázky technické reprodukovatelnosti uměleckého díla, jak je tematizoval Walter Benjamin. Daguerrotypie – jako technika nepřenositelná a nekopírovatelná – otevírá otázku autentičnosti, jedinečnosti a trvanlivosti fotografického záznamu. Přibylovy snímky se přitom nesnaží napodobovat nostalgickou estetiku 19. století. Naopak – tematicky se zaměřuje na současné technické a průmyslové stavby, jejichž syrovost a funkčnost vstupují do napětí s jemnou a pečlivou materiální podstatou samotné techniky. Výsledkem je vizuální paradox, který v divákovi vyvolává zneklidňující otázky ohledně podoby a významu dnešní krajiny.

Matyáš Páleníček přistupuje k fotografii jako k prostředku vizuální fabulace. Ve svých pracích proměňuje vize, sny a imaginativní krajiny v obrazy, které klamou diváka a překračují hranice reality. Ve svém ateliéru vytváří kulisy a modely, které pak skrze kameru ožívají jako snové scény. Jeho vystavený soubor je silně ovlivněn sci-fi estetikou a literárními obrazy – vznikl jako ilustrace románu Den Trifidů, apokalyptické vize Johna Wyndhama. Páleníčkovy krajiny tak nejsou odrazem skutečného světa, ale autonomními fikčními prostředími, která působí zároveň cize i podvědomě známě.