Jevištní báseň o nevyzpytatelné hravosti bohů. Filémón a Baucis, Ariadna a Théseus, Hélios a Faëthón, Ífis, Amor či Marsyás… Římský básník Publius Ovidius Naso učinil ve 2. roce n. l. něco neobyčejně impozantního: shromáždil klíčová mytologická vyprávění pozvolna končící antické epochy a seřadil je do jednoho chronologického celku.

Cyklus notoricky známých příběhů od pohanské verze stvoření světa a následného souboje Titánů až po individuální osudy dobových hrdinů, bohů či polobohů, představující dnes již nejvlastnější kulturně-historické podloží západní civilizace, má jednoho pozoruhodného společného jmenovatele – motiv proměny.

Tento všudypřítomný princip bytí provází člověka od počátku věků v intencích nevyčerpatelného filozofického problému i věčné naděje. V Ovidiových nesmrtelných epických básních se nám vyjevují skrze poetická, avšak velmi konkrétní a srozumitelná podobenství proměny fyzické i metafyzické, nepatrné i zdrcující, intimní i celospolečenské a apelují na naše vnímání evropských tradic, ale i obecných způsobů hledání pravdy, vyvíjejících se v průběhu času, či zákoutí vlastní duše.