Šimon Vahala ve své tvorbě zobrazuje věci kolem nás v jejich prosté kráse, kterou dokáže zachytit zevnitř, dotknout se jí. Vše důvěrně poznáváme, a přesto jsme svět kolem sebe dosud takto neviděli.

Jsou to portréty věcí, lidí i květin, v nichž autor pomocí jednoduché kompozice a hrubě tesaného, skicovitě působícího rukopisu dokáže vystihnout charakter květiny, naivitu její prosté přítomnosti i nejjemnější nuance pomíjivého okamžiku – chvění okvětních lístků, svěžest vzduchu.

Vahalova díla se vyznačují zvláštním tichem, které nás pohltí. Není to ticho chvíle beze slov, kdy slova tušíme a jen čekáme, až přijdou a začnou vysvětlovat. Je to ticho, kde slova nikdy neexistovala a nikdy existovat nebudou, ticho, které nás naladí na frekvenci tak jemnou, že jsme schopni vnímat mávání motýlích křídel v letu. Co cítíme, nelze slovy vyjádřit – proto s námi pocit zachycený v dílech zůstává, nevyslovený, ničím nepřekrytý, nezkonkrétněný, nepřehlušený.